wz

Vesmírný výtah

Vydáno: 3.4. 2013
Autor: XP


Úvodník

Článek si klade za cíl stručně, ale přesto komplexně popsat problematiku dopravního prostředku budoucnosti - vesmírného výtahu. Matematikou je článek postižený jen minimálně, ale pro zvídavého čtenáře uvádí zdroje, kde najde více. Článek vznikl pro účely předmětu MNAN (Nanotechnologie) s originálním názvem "Použití uhlíkových nanotrubiček pro stavbu vesmírného výtahu".

Pointer

Historie

Již před několika tisíci let lidé toužili postavit "schody" do nebes. První zmínky lze nalézt v Bibli, kde po potopě světa všichni lidé mluvili stejným jazykem. Na oslavu člověka chtěli postavit věž, jenž by sahala až do nebes. Tato Babylonská věž [1] rozezlila Boha, který rozdělil jediný lidský jazyk do několika různých, čímž zabránil dostavění věže. Jiný biblický příběh zmiňuje např. Jakobův žebřík [2]. Jakobovy by se zdálo, že v místě kde usnul stojí žebřík směřující až do nebes. Žebřík měl sloužit pro vystupování a sestupování božích poslů.

Konstantin Eduardovič Ciolkovskij

Obrázek 1: Konstantin Eduardovič Ciolkovskij
(Zdroj: [7]).

 

První koncept moderní verze vesmírného výtahu vznikla v roce 1895. Zasloužil se za to Rus Konstantin Eduardovič Ciolkovskij, jenž je mimo jiné považován za zakladatele soudobé kosmonautiky. Jeho představa spočívala v návrhu vesmírné věže sahající z povrchu Země až na geostacionární dráhu a použitím reaktivního raketového pohonu kabiny. Z důvodu nedostatečně vyvinutých technologií na konci 19. století myšlenku Ciolkovskij zavrhl.

K dalšímu rozvinutí myšlenky vesmírného výtahu došlo až po půl století. V roce 1960 Rus Jurij Arcutanov publikoval v časopise "Komsomolskaja pravda" článek s přitažlivým názvem "Nebeská lanovka". Výtah měl být schopný vynést až 12 tisíc tun nákladu denně na geosynchronní dráhu. Jak už se bohužel občas stává, tak jeho článek upadl do zapomnění.

Vesmírný výtah byl zpopularizovaný pro laickou a odbornou veřejnost v časopise "Acta Astronautica" Američanem Jeromem Pearsonem. Navrhoval kuželovitý profil lana, které by mělo největší průřez na geostacionární dráze. Touto úpravou lze dosáhnout významné snížení hmotnosti lana. Na konci lana počítal s protiváhou umožňující snížit jeho délku. Do analýzy také zahrnul vliv měsíce, větru, pohybu kabiny atd.

Dalšího zpopularizování se vesmírnému výtahu dostalo díky vědeckofantastickému románu Rajské fontány od Arthura C. Clarka. Další významný milník nastal v roce 1991 s objevem uhlíkovým nanotrubiček japonským fyzikem Sumio Iijima. Do této doby neexistoval vhodný materiál použitelný pro výrobu lana. V roce 2003 byla pro NASA od Institute for Scientific Research pod vedením Bradley C. Edwards vypracována jedna z nejpodrobnějších studií [3]. Většina konceptů vesmírných výtahů je založena právě na této studii.

Základní fyzikální principy vesmírného výtahu

Konfigurace výtahu

Obrázek 2: Konfigurace výtahu (Zdroj: [8]).

 

Má-li se těleso udržet na oběžné dráze kolem Země, pak musí mít dostatečnou oběžnou rychlost. Na povrchu Země je tato rychlost rovna první kosmické rychlosti, která činí 7,9 km/s. Dosahuje-li těleso tuto rychlost, pak odstředivá a gravitační síla se vyrovná a těleso se může pohybovat v konstantní výšce nad povrchem Země. Se zvětšující se výškou od povrchu Země se nutná oběžná rychlost snižuje. Ve výšce 42 164 km od středu Země, čili 35 786 km nad rovníkem, dojde k situaci, kdy oběžná rychlost bude rovna rychlosti otáčení Země. Tuto výšku nazýváme geostacionární dráhou. Objekt na geostacionární dráze oběhne Zemi právě za 23 hodin, 56 minut 4,03 sekund (hvězdný den). Výsledkem je, že se objekt pohybuje stejnou úhlovou rychlostí vůči zemské ose, jako jakýkoliv bod na Zemi. Této konfigurace potřebujeme dosáhnout i u vesmírného výtahu, jinak by se lano namotalo na Zemi [4].

Máme-li natažené lano na povrch Země, pak se musí zajistit umístění těžiště celého systému o něco výš než je geostacionární dráha. Působení gravitační a odstředivé síly na lano je popsáno rovnicí (1), podrobněji v [5], [12].

Rovnice (1):

Rovnice vesmírného výtahu

 

Rovnice popisuje zrychlení zvoleného bodu na laně. První člen rovnice vyjadřuje gravitační účinky na lano a druhý člen odstředivé účinky. Zajímavá situace nastane pro g = 0 tedy pro nulové zrychlení zatím neznámého bodu na laně. Z rovnice vyplývá, že na tento neznámý bod působí gravitační a odstředivá síla o stejné velikosti, ale opačného směru. Dosadíme-li do rovnice parametry Země a vypočítáme vzdálenost r, pak dostaneme právě 42 164 km, tedy výšku geostacionární dráhy od středu Země. Pod geostacionární dráhou převládá gravitační síla, která se snaží lano přitáhnout k Zemi. Nad geostacionární dráhou převládá zase odstředivá síla, která lano napíná. Máme-li lano dostatečné délky, pak bude převládat odstředivá síla nad gravitační, čímž se docílí napnutí lana bez použití pomocného pohonu. Aby lano nemuselo být zbytečně dlouhé, umístí se na jeho konec protizávaží. Na Zemi bude lano ukotveno na plovoucí plošině zajišťující manévrovatelnost s celým výtahem.

Při pohybu kabiny - climberu po laně dochází k průhybu lana v protisměru otáčení vlivem coriolisovy síly. Coriolisova síla působí na climber z důvodu měnící se jeho oběžné rychlosti v závislosti na jeho aktuální výšce. Tato síla je malá a způsobí pouze malou předem vypočítatelnou odchylku lana, jenž se postupně vykompenzuje po zastavení climberu díky odstředivé síle.

Fyzikální princip vesmírného výtahu je též podrobně rozebrán v [6].

Pohon vesmírného výtahu

Za předpokladu lana s maximální přípustnou nosností 20 t (climber a náklad), pak bychom potřebovali pro pohon energetický zdroj orientačně o výkonu 30 MW pozn. podrobný rozbor problematiky v [9]. Pro samotný pohon climberu by se použil elektromotor. Vzhledem k požadovaného výkonu není možné použít baterie.

Jako nejjednodušší možnost se nabízí napájení climberu přímo po laně, jelikož uhlíkové nanotrubičky jsou vodivé. Pro napájení elektrického zařízení jsou zapotřebí, alespoň dva vodiče, tedy bychom museli použít izolant. Izolant by měl mít podobné vlastnosti jako samotné lano, aby nesnižoval jeho nosnost. V roce 2010 byl vyroben tzv. bílý grafen (nitrid bóru), který má podobné vlastnosti jako grafen, ale na rozdíl od něj se chová jako ideální izolant. Jinou možností je použití speciálního kabelu zavěšeného vedle lana vesmírného výtahu sloužící pouze pro jeho napájení.

V současné době se nejčastěji zmiňuje napájení vesmírného výtahu pomocí laseru umístěného na kotevní stanici a solárních panelů na climberu přeměňující tuto světelnou energii na elektrickou. Problematickou částí je účinnost solárních panelů. V dnešní době mají nejvýkonnější solární články účinnost okolo 40 %. Solární panel je schopný dodat pouze určitý výkon na jeden metr čtverečný své plochy. Výkon závisí na schopnosti vyzářit přebytečné teplo do prostoru. Pokud by jej nebyl schopný vyzářit, pak se solární panel začne přehřívat, klesne jeho účinnost až případně by mohlo dojít k jeho nevratnému poškození. Pro dostatečné napájení climberu (30 MW) bychom potřebovali solární plachtu o velikosti 140x140 m při optimistické účinnosti 50 % dosažitelné v blízké budoucnosti [9]. Hlavní nevýhodou při použití laseru je nutná přímá viditelnost, tedy minimální oblačnost během roku. Nízkou oblačnost lze zajistit výběrem vhodné lokace pro vesmírný výtah např. na západ od Galapágských ostrovů v Tichém oceánu.

Rychlost stoupání climberu po laně se předpokládá na 100-200 km.h^-1. Při cestování na nízkou oběžnou dráhu, která se nalézá ve výšce 160-2000 km to nepředstavuje žádný problém. Problémy nastávají, pokud bychom chtěli kosmonauty vyvést až na geostacionární dráhu a výše. Kosmonauti by museli vydržet cca 8 dní, než by se dostali na geostacionární dráhu. Druhým problémem je ochrana před kosmickým zářením, jenž v nižších výškách obstarávají van Allenovy radiační pásy. Na ochrany proti kosmickému záření se běžně používají kovové lišty, jenže vzhledem k jejich hmotnosti by se překročila nosnost výtahu.

Lano pro vesmírný výtah

Materiál lana

Nejkritičtější částí celého vesmírného výtahu je bezpochyby lano. Lano bude velmi silně namáháno v tahu vlivem působení gravitační a odstředivé síly. Před objevem uhlíkových nanotrubiček neexistoval materiál dostatečně lehký a zároveň pevný pro stavbu vesmírného výtahu.

Uhlíkové nanotrubičky (Carbon Nano Tubes - CNT) jsou makromolekuly uhlíku, podobně jako u fullerenů. Typický průměr nanotrubičky je 1 nm až 50 nm s délkou až 300 œm. Oproti oceli mají řádově 100x vyšší mez pevnosti přičemž hmotnost je 6x nižší. Počítačový model a skutečný pohled na nanotrubičky je vidět na Obrázek 3 a Obrázek 4.

Uhlíková nanotrubička - počítačová simulace

Uhlíkové nanotrubičky pod mikroskopem

Obrázek 3: Uhlíková nanotrubička - počítačová simulace (Zdroj: chem.ufl.edu);
Obrázek 4: Uhlíkové nanotrubičky pod mikroskopem (Zdroj: jatonline.co.uk).

 

I když bychom použili lano vyrobené z uhlíkových nanotrubiček, ale o stejném průřezu v celé jeho délce, pak by se vlastní vahou přetrhlo. Lano není v celé délce namáháno rovnoměrně. K největšímu namáhání dochází na geostacionární dráze, kdy je výslednice gravitační a odstředivé síly největší (podrobné matematické odvození v [5] a [6]). Na Obrázek 5 je znázorněna závislost průměru lana na jeho délce. Největší tloušťka je na geostacionární dráze (GSO). V bodě D má lano stejný průměr jako na povrchu Země.

Závislost průměru na délce lana

Obrázek 5: Závislost průměru na délce lana (Zdroj: [6]).

 

Pro srovnávání jednotlivých materiálů použitelných pro lano se zavedl nový parametr specifická nosnost materiálu s jednotkou Yuri. Jednotka je pojmenovaná po Yurim Artsutanovovi (český přepis Jurij Arcutanov viz kapitola Historie). Byla zavedena proto, že nestačí porovnávat pouze nosnost materiálu, ale je třeba vzít v úvahu i jeho hmotnost. Yuri je definována jako poměr pevnosti v tahu vůči hmotnosti materiálu viz vztah (2).

Rovnice (2):

Specifická nosnost materiálu Yuri

 

Pro reálnou stavbu vesmírného výtahu by byl potřeba materiál se specifickou nosností okolo 40-50 MYuri (tomu odpovídá např. mez pružnost 88-110 GPa a podélná hustota 2 g.m^-1). Uvedená hodnota je včetně bezpečnostních koeficientů a je zohledněn např. výkon zdviže, návratnost projektu, obslužnost atd. Pro představu má běžná ocel specifickou nosnost okolo 0,5 MYuri.

Pomocí počítačové simulace, ale i experimentálně, bylo ověřeno, že uhlíkové nanotrubičky mají specifickou nosnost 22 MYuri. Při změně prostorové konfigurace CNT lze teoreticky dosáhnout až 57 MYuri. Nejlepších parametrů dosahují vícestěnné CNT, které mají teoretickou specifickou nosnost 68 MYuri. V současnosti patří mezi nejlepší materiály materiál Space Elevator CNT se specifickou nosností 50 MYuri.

Strukturální vady uhlíkových nanotrubiček

Porušená stěna CTN a šíření oka

Obrázek 6: Porušená stěna CTN a šíření "oka" (Zdroj: [5]).

 

Sice specifická nosnost vícestěnných CNT výrazně přesahuje minimální specifickou nosnost pro stavbu vesmírného výtahu, ale ukazuje se, že k poškození CNT stěn dochází, jak u výroby tak při samotném namáhání při pohyby climberu. Narušení stěn poté výrazně snižuje specifickou nosnost až o 75 %. Pro vícestěnné CNT se tak dostáváme pouze na 17 MYuri, čímž nedosáhneme ani poloviny minimální specifické nosnosti potřebné pro stavbu vesmírného výtahu. Na obrázcích 6 až 9 jsou znázorněny některé poruchy stěn CNT. Problém poškození stěn nanotrubiček se zatím nedaří uspokojivě řešit, ale stále probíhá na tomto poli intenzivní výzkum.

Porucha nazývaná kamenná zeď

Porucha nazývaná přeskupení atomu

Obrázek 7: Porucha nazývaná "kamenná zeď" (Zdroj: [5]);
Obrázek 8: Porucha nazývaná "Přeskupení atomu" (Zdroj: [5]).

 

Další možné poruchy stability ve stěně

Obrázek 9: Další možné poruchy stability ve stěně (Zdroj: [5]).

 

Atmosférické vlivy na lano

Profil lana

Obrázek 10: Profil lana (Zdroj: [4]).

 

Kromě strukturálních vad popsaných v předešlé kapitole, je třeba počítat s dalšími vnějšími vlivy působící na lano jako na celek. Na několik prvních desítek km lana nad povrchem Země budou působit atmosférické vlivy jako je vítr, déšť a blesky. Na základě designu lana a jeho parametrech lze vypočítat, jaká je maximální přípustná rychlost větru, která by mohla ohrozit lano respektive způsobit jeho přetrhnutí. Výsledek je poměrně optimistický, lano by ohrozil až hurikán. Odolnost proti větru lze zajistit vhodným profilem lana viz Obrázek 10. Na obrázku levá část zobrazuje pohled zepředu, pravá část ukazuje boční profil lana. Svislá osa odpovídá výšce lana nad povrchem Země a vodorovná osa šířce, resp. tloušťce lana.

Dalším rizikem jsou blesky, pro které by lano vesmírného výtahu představoval hromosvod. Řešením předchozích problémů je zejména vhodné geografické umístění vesmírného výtahu. Jedna z velmi vhodných oblastí je na západ od Galapágských ostrovů v Tichém oceánu s minimálním výskytem bouřek, hurikánů. Celá oblast by byla podrobně sledována meteorologickými satelity. Pokud by vzniklo riziko vzniku bouřky, pak díky ukotvení vesmírného výtahu na plovoucí plošině, by se mohl přesunout mimo rizikovou oblast.

Nebezpečí hrozí taktéž od atomárního kyslíku nacházející se zejména ve výšce několik stovek kilometrů. Při styku nanotrubiček s atomárním kyslíkem dochází totiž k jejich oxidaci. Zabránit oxidaci lze pokovením vhodným kovem např. zlatem. Lano by stačilo pokovit pouze v délce několik set kilometrů, což by znamenalo pouze zanedbatelné navýšení hmotnosti.

Hrozba kolize vesmírného výtahu s odpadem a mikrometeority

Mezi další hrozby, která by mohly ohrozit bezpečnost vesmírného výtahu, jsou odpad a mikrometeority na nízké oběžné dráze (cca 200 km až 1000 km). Nachází se zde trosky sond, vysloužilé satelity, úlomky stupňů raket apod. V současné době se sledují objekty do 10 cm a plánují se sledovat až do velikosti 1 cm. Tento odpad již dnes ohrožuje vesmírnou stanici ISS ale i další satelity na oběžné dráze. Čím lépe budeme mít zmapovaný pohyb těchto nežádoucích objektů tím, efektivněji budeme schopni se vyhýbat kolizi. Předpokládá se, že se vesmírný výtah bude muset cca jedenkrát denně provádět úhybné manévry, což je akceptovatelná frekvence.

Sledování objektů je jen jedna část. Existují návrhy projektů, který by aktivně měli odstraňovat trosky např. zničení pomocí laserů, aktivní zachytávání trosek robotem, nové využití některých částí již nepoužívaných satelitů apod. Reálně však pravděpodobně nedojde k realizaci ve větším měřítku dříve jak za 10 let.

Objekty menší než 1 cm nebudeme v blízké době schopni vůbec sledovat stejně jako mikrometeority. Dříve či později dojde ke kolizi s lanem vesmírného výtahu. Snížit riziko fatálního poškození lana lze docílit jeho vhodným designem jak na makroskopické tak na mikroskopické úrovni. V prvé řadě lano nebude mít konvenční tvar, ale bude vypadat jako stuha stočená do oblouku se šířkou v průměru 1 m a tloušťkou několik mikrometrů viz Obrázek 12. Podle výpočtů tento design umožní snížit nebezpečí poškození až o několik řádů. Šířka lana bude v kritické výšce zdvojena (Obrázek 11). Obdobně bude zvolen vhodný průměr jednotlivých vláken lana a vzdálenost mezi nimi, abychom minimalizovali škodu při srážce (Obrázek 13). Zakomponováním příčných vláken se zvýší odolnost vůči poškození.

Podrobný rozbor lze nalézt v [4].

 

Průřez navrženého lana Závislost šířky lana od výšky nad zemí Příčný design lana navržený Robertem Hoytem

Obrázek 12: Průřez navrženého lana (Zdroj: [4]);
Obrázek 11: Závislost šířky lana od výšky nad zemí (Zdroj: [4]);
Obrázek 13: Příčný design lana navržený Robertem Hoytem (Zdroj: [4]).

 

Průběh stavby vesmírného výtahu

Průběh stavby

Abychom se mohli pustit do samotné stavby vesmírného výtahu potřebujeme, alespoň lano o délce cca 60 000 km, jiné projekty počítají s délkou 91 000 km. V dnešní době lze vyrobit uhlíkové nanotrubičky o maximální délce do 1 mm. Naneštěstí není nutné mít nanotrubičky v délce celého lana. Jednotlivé nanotrubičky o délce v řádu mm by se splétaly dohromady stejným principem jako se tak provádí u konvenčních lan. Díky tření mezi vlákny získá výsledné lano srovnatelnou pevnost jako je součet pevností jednotlivých vláken.

Existuje několik principů jak vynést lano. Nejjednodušší je použití konvenční rakety na chemický pohon. Pomocí rakety vyneseme základní lano s družicí na geostacionární dráhu. Pro představu: Vesmírný výtah o nosnosti 2 t bychom potřebovali lano o hmotnosti cca 100 t a 50 t protizávaží. Pokud NASA dostaví Ares V (první start je plánován na rok 2019), pak na vynesení lana postačí dva starty. Pokud bychom použili současnou raketu Ariane 5, potom by se muselo startovat zhruba 13x.

Z družice se bude postupně lano odmotávat a vlivem gravitační síly bude přitahováno k povrchu Země. Družice bude postupně stoupat tak, aby těžiště bylo na geostacionární dráze. Po dosáhnutí lana povrchu by se připojilo k již připravené plovoucí plošině. Pomocí speciálních climberů se vynesou další vrstvy lana, čímž se nakonec nosnost lana zvýší na požadovanou hodnotu. Climbery zůstanou na konci lana sloužící jako protizávaží. Předpokládá se, že pro lano délky 91 000 km a nosnosti 20 t bude zapotřebí 207 climberů. V některých návrzích se počítá, že lano by bylo rozděleno na jednotlivé segmenty spojené mechanicky či lepením. Tato konfigurace by umožnila snadné nahrazení poškozeného segmentu.

Finanční rozpočet

Mohlo by se zdát, že investice do vesmírného výtahu by musely být ohromné a mimo možnosti současného světa po finanční krizi v roce 2008. Ve skutečnosti je cena mnohem nižší. Rozpočet se pohybuje od 5 mld$ do 20 mld$ v závislosti na konkrétním provedení a nosnosti výtahu. Srovnejme tuto cenu například s cenou startu raketoplánu: 1,8 mld$, rozpočtem Curiosity: 2,5 mld$ nebo stavbou vesmírné stanice ISS: 100 mld$. Podrobný rozbor rozpočtu lze například nalézt v [10].

Přínosy vesmírného výtahu

Dnes je to něco přes 40 let, kdy lidé poprvé přistáli na měsíci. Přes tento ohromný úspěch nedošlo k žádnému významnému pokroku ve vývoji dopravních prostředků do vesmíru. Cena za vynesený kilogram je stále extrémně vysoká a pohybuje se od 4 300 $/kg pro raketu Proton až po 40 000 $/kg pro raketu Pegasus [11]. Cena za kg u vesmírného výtahu se udává kolem 220 $/kg. Cena je nízká, jelikož vůči konvenčním raketovým nosičům si sebou nemusí vést palivo, neodhazují se žádné části jako vyhořelé nosiče, i když i toto se pomalu mění. Společnost SpaceX plánuje opakovaně použitelnou nosnou raketu, čímž by se cena mohla přiblížit vesmírnému výtahu. Dalším problematickým aspektem je spolehlivost raketových nosičů, která se pohybuje kolem 90-95 % podle konkrétního typu. Pro vynášení materiálů je riziko akceptovatelné, ale pro lidskou posádku již značně vysoké. U vesmírného výtahu není žádná kritická fáze jako je start vesmírného nosiče a tudíž je spolehlivost o několik řádů vyšší.

Obvodová rychlost u lana s délkou 91 000 km je 6,6 km.s^-1, což lze velmi dobře využít pro sondy posílané k planetám sluneční rychlosti. Po srovnání sonda s Curiosity (v současnosti robotický průzkumník na Marsu) letěla rychlostí 5,8 km.s^-1.

Vesmírný výtah nemusí nalézt uplatnění pouze zde na Zemi. S výhodou jej lze vybudovat i na Měsíci nebo na Marsu, kde díky nižší gravitaci a žádné/zanedbatelné atmosféře oproti Zemi, je mnohem snazší vyrobit potřebné lano. Lano bude celkově kratší s nižšími nároky na pevnost. Nebude nutné řešit ani další problémy, jako vyhýbání se odpadu na oběžné dráze, jelikož zde žádný není, alespoň prozatím.

Soutěžemi pro vývoj technologií

V různých oblastech lidské činnosti probíhají soutěže, jenž mají za cíl vylepšit používané technologie. U vesmírného výtahu tomu není jinak. Jsou pravidelně pořádané soutěže zaměřující se zejména na vývoj lana, pohon a napájení vesmírného výtahu.

Jednu takovou soutěž pořádala nadace Spaceward Foundation (spaceward.org) společně s NASA (naposled v roce 2009). V posledním ročníku se bohužel nikdo nepřihlásil do kategorie pevnost lana. V druhé kategorii se soutěžilo v rychlosti výstupu climberu po laně o délce 1 km. Soutěž vyhrál tým LaserMotive (Obrázek 14), jehož climber napájený laserem dosáhl rychlosti 3,72 m.s^-1.

Tým LaserMotive se svým climberem

Obrázek 14: Tým LaserMotive se svým climberem (Zdroj: lasermotive.com).

 

V Evropě pořádá výtahové soutěže organizace EUSPEC - European Space Elevator Challenge (euspec.warr.de). V této soutěži musí climbery zdolat lano o délce 50 m a hodnotí se rychlost stoupání, užitná nosnost a energetická účinnost.

Další významným subjektem na poli vesmírného výtahu je japonská asociace JSEA (jsea.jp) sdružující ambiciózní inženýry, jenž se vesmírným výtahem zabývá profesionálně a navrhla časový harmonogram stavby. Nakonec lze zmínit japonskou společnost Obayashi Corporation, která o sobě tvrdí, že do roku 2050 postaví vesmírný výtah.

Závěr

Vesmírný výtah by byl v současné době velmi těžko realizovatelný. Všechny klíčové technologie pro stavbu výtahu sice již existují, ale je třeba je zdokonalit a otestovat do podoby použitelné pro vesmírný výtah. Naneštěstí v této oblasti stále probíhá velmi aktivní vývoj podpořený soutěžemi, jenž stále více přibližuje stavbu vesmírného výtahu realitě. Dle mého názoru bychom vesmírný výtah mohli postavit do roku 2040. Za předpokladu, že by se nevyskytl žádný závažný problém, jehož vyřešení by bylo mimo současné technologické možnosti nebo by výrazně nesnížil finanční výhodnost oproti jiným dopravních prostředků.

DOWNLOAD & Odkazy



Na hlavní stránku